Pro inspiraci
Žádné noty? Žádný problém. Naučte se hrát na piano podle akordových značek
Ztrácíte se v notách jako ve filmu ve svahilštině bez titulků? Lektoři vás nutí do etud, ale vy si chcete prostě zahrát na piano? Nebo máte Bacha v malíku, ale když
Karel přinese kytaru a chce si jen tak ťuknout, nevíte si rady? Dobré zprávy. V kouzelném světě hry na piano z akordů si na vás tečky, čárky, houslové klíče ani italská
názvosloví nepřijdou. Brnknete si podle zpěvníku. A třeba s nimi složíte příští stálici hitparád.
Někteří klasicky zaměření klavíristé si teď možná hlasitě odfrknou. Není přece nic vznešenějšího než rozložit před sebe barokní opus na dvanácti á čtyřkách.
Ale dovedete si představit Paula McCartneyho, jak pod zbytkovým vlivem LSD manicky rýsuje notovou osnovu, aby do ní rozepsal notičky k Let It Be? Spíš ne, že?
Místo toho si nejspíš jen napsal do notesu: C, G, Am, F.
Co ta písmenka znamenají, ví pravděpodobně každý, kdo si v životě aspoň vykal s kytarou. My si ukážeme, jak vypadají na pianu.
Dur a Moll, aneb veselý a smutný
Existují dva základní typy akordů: dur a moll. U durových se zapisuje jenom jejich základní tón (C, G, E…), u mollových se za něj přidává „m“ nebo „mi“ (Cm, Gm, Em…). V praxi je od sebe rozeznáte tak, že v durovém akordu uslyšíte první tři tóny písně Ovčáci čtveráci a v mollovém úvod Medvědi nevědí. Typů akordů je bohužel a zároveň naštěstí víc, ale tyhle základní dva vám pro začátek úplně postačí.
K čemu mi to je?
Modří už vědí, že rozdíl mezi Ovčáky a Medvědy je jenom v prostředním tónu. Díky tomuto poznatku máte trochu blíž k tomu stát se Eltonem Johnem. Existuje totiž jen dvanáct tónů a každá drobná změna dokáže zcela změnit náladu, kterou akord vzbuzuje. Když se naučíte od každého z dvanácti tónů dur akord (ovčáka), stačí posunout jeho prostřední tón na nejbližší klávesu pod ním a je z něj moll (medvěd). Základní cheat sheet akordů najdete na konci článku. Ale pokud je chcete znát všechny, vsaďte na akordovou knížečku.
Chci si konečně zahrát písničku!
No dobře. Teoretickou omáčku jsme dojedli a teď můžeme přejít od ovčáků a medvědů k broukům. U zmiňované Let It Be si stejně jako u mnoha dalších hitů bohatě vystačíte se znalostí čtyř akordů na které už padla řeč: C, G, Am, F.
A co s levou rukou?
Ta hraje příslušný basový tón. To je ten v názvu akordu. Ideálně třeba o dvě oktávy (24 tónů) níž. Když ho spojíte s akordem, najednou sebe nebo zpěváka ve vašem okolí obstojně doprovodíte.
No tak paráda! A kam dál?
Bonusové body dostanete za akord Dm. Ale když ho vynecháte a zůstanete na akordu C, uši to nikomu neutrhne. Nakonec můžete svůj postup vylepšit tím, že vrchní tón G v prvním akordu posunete o oktávu níž. Nebudete muset tolik skákat rukou a bude to znít ještě trochu lépe.
Tak a jedem. Tři, čtyři: “Let - it - be. let it be”...